Nejdelsi den v mem zivote

Me kolumbijske skotaceni jsem zacala prohlidkou nekolika mezinarodnich letist a testovanim me fyzicke vydrze. Za “jeden” den se mi podarilo dostat se na nemecke, portugalske, venezuelske a kolumbijske letiste a k tomu si i trochu pocestovat busem, vlakem a taxikem. No ale vezmeme to vsechno hezky poporadku :-)


Mym nekonecnym dnem se stala streda, kdy jsem asi kolem jedne hodiny vecerni prifrcela busem do Frankfurtu. Rok s rokem se sesel a ja se ocitla v mistech, kde jsem v roce 2007 radila s EBckem. No ted jsem mohla radit tak akorat s bezdaky, ktere neskutecna zima vyhnala na lavicky vlakoveho nadrazi :-) Vybojovala jsem si kousek na jedne lavicce a vesele si mrzla asi do tri, kdy se konecene objevil vlak na letiste. 15 min drkotani se na kolejich za 11 euro, tomu se rika verejna kradez. Kolem pul ctvrte rano jsem uz mohla obdivovat krasy jednoho z nejvetsich letist v Evrope … do sesti rano jsem si naposledy uzivala poradku, strukturovanosti a presnosti … Pak jsem se uz presunula do Lisabonu, kde mi mistni jednoznacne ukazali, ze maji s latinos spolecne koreny. Nejdriv me zaskocila naprosto neuveritelna fronta a chaos u check-inu, pozdeji i neohlasene presunuti meho letu. Nejdriv jsem moc nechapala, jak vubec muze nekdo s takovymi frontami stihat sve lety, ale o nekolik chvil pozdeji mi bylo vse osvetleno – minimalne u bran, u kterych jsem cekala, mely vsechny lety zpozdeni. Jelikoz mam pred letistnimi procedurami respekt, milionkrat vsechno kontroluju a ujistuju se, ze jsem ve spravny cas na spravnem miste. No, nicmene nekdy clovek ani pri vsi snaze nemuze celit necekanym prekvapenim … Jelikoz byla brana, u ktere jsem mela nastupovat, i chvili pred koncem nastupu okupovana jinym letadlem, rozhodla jsem se vypatrat, co se deje. Nejaky letistni zamestnanec me odbyl tim, ze dany let mel zpozdeni (jak jinak, ze :-)) a ze muj let pujde hned po tomto. Kazdopadne ani pak se moje letadlo neobjevilo a nasackovalo se tam zase jine. To uz jsem si rekla, ze zamestnanci nebudu verit, protoze kdyby se neco stalo, tak se asi tezko budu odvolavat, ze mi nekde nejaky cicmunda podal spatnou informaci. No jeste ze mi to v moji blondate hlavicce seplo, protoze muj let presunuli k brane za rohem a kdybych dal nepatrala po tom, kde je, tak by mi to ufrnklo. Uff, lisabonska bitva prezita, pojdme statecne celit caracaskym dobrodruzstvim. Ve Venezuele jsem si uz zacala plne uvedomovat, do ceho jsem se to vlastne pustila … urednik, ktery mi mel vystavit palubni listek, to se studiem anglictiny rozhodne neprehanel, vsude ozbrojena policie, protekce pro jakesi japonciky, pouze dve (!) brany pro check-in na celem letisti, rozdil mezi nastupem do letadla Lufthansy a Aviancy (Luftahnsa si privezla svoje transparenty, oddelovaci pasy, dokonce i bezpecnostni branu, velky stanek, repraky s mikrofonem pro koordinaci … po ukonceni nastupu si zase vsechno sbalila a prikurtla Avianca s jednim malinkym pultikem :D), … Tresnickou na dortu byla pisnicka, kterou mi hrali v letadle pri ceste do Bogoty … Let me go home (preklad pro rodicstvo :-) pustte me domu) …

Another aeroplane
Another sunny place
I’m lucky, I know
But I wanna go home
Mmmm, I’ve got to go home

V Bogote uz konecne prekrocila hodinova rucicka 24:00 a pro me tak skoncil muj 31 –hodinovy den.